Nedostatek techniků je chybou státu

Firmám v kraji citelně chybí hlavně technické profese. Velká část stávajících zaměstnanců se blíží důchodovému věku a pokud stát nezačne usměrňovat školství, krize se může za několik let ještě prohloubit. Před tím varují zaměstnavatelé.
HRADEC KRÁLOVÉ Podle šéfů strojírenských firem v Královéhradeckém kraji stát zaspal dobu a nechal si pod rukama proklouznout celou jednu generaci technicky vzdělaných lidí. V devadesátých letech na řadě míst v Česku došlo k přetrhání vztahu mezi školami a zaměstnavateli. Zatímco před Listopadem byla řada učilišť pod hlavičkou státních podniků, po změně režimu se většina z nich osamostatnila a lidé si mohli svobodněji vybírat, na jakou školu své děti pošlou. A právě to byl podle zaměstnavatelů první impulz k tomu, aby z pracovního trhu zmizeli technici. Rodiče chtěli pro své děti „něco lepšího“, a tak místo učilišť je posílali na střední školy a vysokoškoláci místo technických volili obory humanitní.
Podle místopředsedy Asociace exportérů Otto Daňka právě tehdy stát zaspal. Demografické údaje totiž celkem přesně naznačují, kdy budou jaké profese potřeba.
„Stát by měl říci, že do pěti let potřebuje tolik a tolik stovek inženýrů nebo magistrů strojírenství, elektrotechniky, chemie a já nevím čeho všeho. Demografické údaje, kdy a kdo půjde do důchodu, jsou jasné,“ říká Otto Daněk, který je také předsedou představenstva společnosti ATAS Elektromotory Náchod.
„Stejné je to s rozvojem průmyslu, ten je dopředu známý minimálně pět let. Z tohoto pohledu by stát měl podporovat určité školy,“ pokračuje. Souhlasí s ním i Jaroslav Franc z hradecké společnosti Bühler Motor. Také podle něj se stát neumí postarat o zajištění kvalifikovaných lidí na pracovním trhu. Řadě firem přitom může velké škody napáchat i relativně malý počet chybějících lidí. „Dobře je to vidět třeba teď v době chřipkových epidemií. Když mi nepřijde třeba jeden dělník k pásu, dalších devět kvůli tomu nemůže pracovat, protože stanoviště má deset míst. Já ho ale rychle nemohu nahradit, není kde brát, a tak i kvůli jednomu člověku mi najednou vzniká ztráta,“ upozorňuje na napjatou situaci se zaměstnanci Franc.
Speciálním případem je přitom Rychnovsko, kde lidi z trhu vysává automobilka v Kvasinách a region má nejnižší nezaměstnanost v Česku. Kvůli tamním vysokým platům musejí lidem přidávat i další firmy, a dokonce i veřejné instituce. Třeba v Rychnově mají potíže sehnat městské strážníky. „Město i městská policie mají tabulkové platy a ty se zdaleka nemůžou rovnat platům zapracovaného člověka na lince v Kvasinách,“ vysvětluje rychnovský starosta Jan Skořepa.
Kvůli nedostatku technicky vzdělaných lidí přišel Otto Daněk s kontroverzní myšlenkou. Navrhuje, aby stát technické obory nejen podporoval propagací či stipendii, ale zvýhodnil je přímo v systému financování, Jeho návrh sice připomíná plánované školství z minulého režimu, ale v současné situaci by prý šlo o skutečně efektivní opatření.
„Myslím, že stát by měl říci, že chce podporovat konkrétní obory, kde je nedostatek lidí. Školství je společenská objednávka. Platím tě? Tak dělej, co chci. Ostatní ať si učí za své. Nenavrhuji plošné zavedení školného, příspěvky školám i školné by se daly diferencovat. Strojárna by byla zadarmo, humanitní obory třeba za 40 tisíc na semestr. I tak by to šlo,“ navrhuje Otto Daněk.
Se svým nápadem však narazil na vysokých školách, které ho označily za omezování akademických svobod. To Daněk odmítl: „Když chtějí zůstat svobodní, mohou, ale za své. Školství musí být řízený proces. Samozřejmě bych nerad hendikepoval ty, kteří na vysoké školy nemají peníze. Příležitost by dostat měli, třeba půjčkou se splatností dvacet let, nebo tím, že by ukázali, že jsou dobří. Pak by měli školu zadarmo.“
Sám Daněk na několika vysokých školách vyučuje a není spokojený s kvalitou studentů a někdy ani s obsahem výuky. V té podle něj chybí větší propojení s praxí ve firmách, třeba v oblasti aplikovaného výzkumu. To je vidět hlavně na absolventech, kteří mají často nedostatečné znalosti a dovednosti. Současný systém totiž vysoké školy nutí, aby získávaly granty na výzkum, které pomáhají zaplatit učitele. „Když mluvíte s profesory, většinou si hrají na svém písečku a hledají si granty pro sebe. Vymýšlejí výzkumné úkoly do šuplíku, které nemají s aplikovaným výzkumem nic společného. Tito lidé se s praxí moc nepotkávají, takže tomu ani nerozumí a nechtějí se pouštět na tenký led. To je podle mě cesta – dotlačit technické školy k aplikovanému výzkumu, aby byly motivované spolupracovat s firmami, jinak by nedostaly peníze. Výzkum musí jít potřebným směrem,“ uzavírá Otto Daněk, který vlastní studenty zapojuje do provozu co nejvíce. Za semestr alespoň na týden, aby se seznámili s reálným provozem a se zkušenými zaměstnanci.

Školství je společenská objednávka: Platím tě? Tak dělej, co chci.
Když mluvíte s profesory, většinou si hrají na svém písečku a hledají si granty pro sebe.